Vedlejší produkty chlorace představují v pitné vodě větší zdravotní riziko než mediálně sledované zbytky léčiv.

Historický boj o mikrobiální čistotu

Moderní vodárenství se zrodilo z potřeby eliminovat fekální znečištění. Již koncem 19. století vědci hledali způsoby, jak izolovat patogeny, a protože to přímo neuměli, sledovali indikátory jako zvýšený obsah dusíku. Zlom přinesla písková filtrace, která dokázala snížit mikrobiální znečištění o několik řádů, a následné zavedení chlorace. Tyto kroky sice dramaticky snížily výskyt infekcí, ale přinesly novou chemickou výzvu.

Současná úprava vody je podle odborníků stále náročnější a nákladnější. Kvalita surové vody buď klesá, nebo díky moderním technologiím zjišťujeme přítomnost látek, o kterých jsme dříve neměli tušení. Hygienici navíc postupem času zjišťují, že některé látky škodí více, než se předpokládalo, což vede k neustálému zpřísňování limitů. Vodohospodáři se tak ocitají v kleštích mezi rostoucími náklady a klesající kvalitou vstupních zdrojů.

Základní pilíře bezpečného vodovodu zahrnují:

  • Průběžná dezinfekce — zajištění likvidace bakterií a virů přímo na úpravně.
  • Mechanická integrita sítě — udržování přetlaku v potrubí, aby se zamezilo průniku znečištění zvenčí.
  • Péče o systém — pravidelná údržba stárnoucího potrubí, které je náchylné k haváriím.
  • Ochrana zdroje — prevence znečištění u podzemních i povrchových vod.

Bez chloru to jde i ve velkoměstech

Cesta k omezení škodlivých vedlejších produktů dezinfekce existuje, ale v tuzemsku se prosazuje jen velmi pozvolna. František Kožíšek již od devadesátých let propaguje metodu bezchlorového provozu. Ta spočívá v kombinaci využití UV lamp na úpravnách a perfektní péče o distribuční síť. Zatímco v Česku panují obavy, v zahraničí jde o standardní postup u milionových aglomerací.

V Amsterdamu či Berlíně pijí lidé vodu bez chloru díky kombinaci kvalitních zdrojů a špičkové péče o sítě.

V České republice byla průkopníkem v tomto směru Mladá Boleslav, která díky mimořádně kvalitní podzemní vodě nemusí používat ani UV lampy. Přestože v roce 2013 projevilo zájem o přechod na nechlorovanou vodu více vodáren, rozvoj této metody zbrzdila epidemie v Dejvicích. Strach z kontaminace vedl k tomu, že většina provozovatelů se raději drží osvědčeného, byť chemicky zatěžujícího chloru.

„Hele, ono to jde, prostě není na tom jako něco.“

František Kožíšek, Státní zdravotní ústav

Priorita versus hypotetická rizika

Současný diskurz o pitné vodě se často stáčí k mikroplastům či farmakům. Doktor Kožíšek však upozorňuje, že u léčiv jde zatím o hypotetické riziko, protože chybí důkaz o jejich škodlivosti v tak extrémně stopových množstvích. Naopak u vedlejších produktů chlorace jsou důkazy o negativním vlivu na lidské zdraví jasné a hmatatelné. Vodárníci se však často brání tím, že splňují zákonné limity.

Budoucnost české vody tak závisí nejen na technologiích, ale i na odvaze měnit zavedené postupy. Očekává se, že vlivem sucha bude vody v některých lokalitách ubývat, což si vyžádá propojování vodárenských soustav a dovoz vody na delší vzdálenosti. Klíčovým úkolem pro příští roky zůstává každodenní péče o umělý systém, který člověk vybudoval a který neustále podléhá zkáze a vnějším vlivům.