Česká společnost prochází demografickou proměnou, která v následující dekádě zásadně změní podobu rodinného života i sociálního systému. Zatímco dnes žije v Česku přibližně 212 tisíc lidí starších 85 let, podle aktuálních projekcí ÚZIS se jejich počet do roku 2035 téměř zdvojnásobí na 392 tisíc. Tento 85% nárůst nejstarší populace otevírá palčivou otázku, kdo zajistí péči o rodiče a prarodiče v situaci, kdy je profesionálních pečovatelů kritický nedostatek.

Současný stav ukazuje, že hlavní tíha dlouhodobé péče neleží na státních institucích, ale na bedrech rodinných příslušníků. Ministerstvo práce a sociálních věcí odhaduje, že v zemi působí 250 až 300 tisíc neformálních pečujících. Ti podle kvalifikovaných odhadů zajišťují 70 až 90 % veškeré dlouhodobé sociální a zdravotní péče, často na úkor vlastního zaměstnání nebo péče o své děti.

Počet seniorů nad 85 let se do roku 2035 zvýší o 85 procent a dosáhne hranice téměř 400 tisíc osob.

Nedostatek personálu a rizika osamělého života

Nedostatek pracovníků v sociálních službách se stává chronickým problémem. Zařízení pro seniory se potýkají s volnými místy pro pečovatele i zdravotní sestry a zároveň roste tlak na terénní služby. Problémem pro rodiny však není jen nedostatek služeb, ale především časová náročnost. Většina příbuzných totiž bydlí desítky kilometrů daleko nebo musí trávit většinu dne v práci.

Nejkritičtější momenty nastávají v hodinách, kdy senior zůstává v domácnosti zcela sám. Běžný telefon v těchto případech často selhává, protože člověk po pádu nebo při náhlé indispozici nemusí být schopen k přístroji dojít, může ztratit vědomí nebo být zmatený. Právě nemožnost rychle zjistit, že se něco stalo, představuje pro blízké největší psychickou i bezpečnostní zátěž.

Samostatně žijící senioři čelí v domácím prostředí několika zásadním rizikům:

  • Pády a zranění — Situace, kdy senior není schopen přivolat pomoc vlastními silami.
  • Zdravotní indispozice — Náhlé zhoršení stavu nebo ztráta vědomí bez přítomnosti druhé osoby.
  • Dezorientace — Momentální zmatenost, která může vést k ohrožení v rámci domácnosti.
  • Dlouhá neaktivita — Stav, kdy nikdo z blízkých neví, že se senior delší dobu nepohybuje.

Technologie jako most mezi rodinou a ústavem

Odborníci upozorňují, že volba nemusí být striktně omezena na domácí péči rodiny, nebo okamžitý odchod do pobytového zařízení. Mezi těmito extrémy existuje prostor pro kombinaci terénních služeb a moderních technologií. Tísňová péče dnes kromě klasických SOS tlačítek využívá senzory, které automaticky monitorují nestandardní situace, aniž by byla narušena soukromí nebo nutná nepřetržitá fyzická přítomnost pečovatele.

Tento přístup umožňuje seniorům zůstat ve svém přirozeném prostředí i ve chvíli, kdy jejich soběstačnost už není stoprocentní. Technologie zde slouží jako pojistka pro dobu mezi návštěvami příbuzných a profesionálních služeb. Dispečink nebo rodina mohou okamžitě reagovat na signál ze senzoru, což výrazně zkracuje dobu, po kterou by mohl zraněný člověk zůstat bez pomoci.

Neformální pečující dnes v České republice zajišťují až 90 % veškeré dlouhodobé péče o seniory.

„Technologie by neměla nahrazovat lidský kontakt ani péči. Může ale rodině dát jistotu, že pokud se mezi návštěvami něco stane, nezůstane senior bez pomoci celé hodiny. To je důležité zejména u lidí, kteří jsou stále schopni samostatně žít, ale jejich soběstačnost už není stoprocentní,“

Veronika Svěráková, ředitelka rozvoje služeb a kvality Dohled na dosah

Uvolnění lůžek pro nejpotřebnější

Zavádění vzdáleného dohledu a propojování terénních služeb má dopad i na celkovou kapacitu sociálního systému. Pokud se podaří oddálit potřebu pobytové péče u seniorů, kteří zvládnou běžné činnosti s mírnou podporou, uvolní se místa v domovech pro ty, kteří skutečně vyžadují nepřetržitou celodenní péči. Cílem je umožnit lidem prožít podstatnou část stáří tam, kde si to přejí – ve vlastním domově.

Do budoucna tak bude klíčové, jak efektivně dokáže stát a rodiny integrovat pomoc blízkých s profesionálními službami a technickými řešeními. Otázka „kdo se postará“ totiž s blížícím se rokem 2035 přestává být soukromým problémem jednotlivých rodin a stává se celospolečenskou výzvou, na kterou je nutné reagovat již nyní.