Česko dnes předvádí zvláštní druh ekologického paradoxu. Všichni máme plná ústa ochrany klimatu, udržitelnosti a zelené budoucnosti, ale ve chvíli, kdy má tahle budoucnost dostat reálnou podobu, zvedá se vlna odporu. Větrné elektrárny vadí. Fotovoltaika „zabírá krajinu“. Jádro je prý nebezpečné. Přenosové linky hyzdí horizont. Výsledkem není ekologická transformace, ale energetická paralýza, která se začíná nebezpečně prodražovat.
Česká republika dnes spotřebuje přibližně sedmdesát terawatthodin elektřiny ročně. Už to samo o sobě je hodnota, kterou nelze brát na lehkou váhu. Jenže tahle spotřeba není konečná. Elektrifikace průmyslu, přechod na elektromobilitu, masivní rozvoj datových center, tlak na elektrické vytápění a dekarbonizaci výroby znamenají jediné – spotřeba poroste. Odhady odborníků počítají s tím, že během příštích dvaceti let může česká ekonomika potřebovat o dvacet až třicet terawatthodin elektřiny ročně více než dnes.
Současně se ale odehrává opačný proces. Uhelné elektrárny, které dnes vyrábějí zhruba čtyřicet procent elektřiny, postupně končí. Některé do několika let, jiné do konce třicátých let. Stabilní základ, na kterém česká energetika stála desítky let, mizí. Náhrada? Ta existuje na papíře, ale v realitě se zadrhává. Nové jaderné bloky jsou otázkou dalších desetiletí. Rozvoj obnovitelných zdrojů je pomalý, roztříštěný a systematicky brzděný odporem, který se zvedá téměř proti každému většímu projektu.
A tady se dostáváme k jádru problému. Nejde o technologie. Větrné elektrárny, fotovoltaika i moderní přenosové soustavy fungují v celé Evropě. Německo má instalovaný výkon větrných elektráren přes šedesát gigawattů, Dánsko pokrývá většinu své spotřeby větrem, Rakousko masivně kombinuje vodní, větrné a solární zdroje. Průmysl tam nekončí, lidé neonemocní hromadně infrazvukem a krajina nezmizela. Rozdíl není v technice, ale v odvaze rozhodovat.
V Česku se mezitím zrodil fenomén „rychloexpertů“. Stačí pár článků o údajném infrazvuku, několik poplašných sdílení na sociálních sítích a z odpůrců projektů se stávají samozvaní specialisté na energetiku. Každý větrník je najednou hrozbou, každý nový zdroj katastrofou. Jenže energetika není otázkou pocitů, ale bilance. Pokud sečteme, kolik výkonu nám v příštích letech zmizí a kolik jsme reálně schopni postavit, vychází z toho jasný výsledek: energie bude chybět.
A chybějící energie není abstraktní problém. Znamená dražší elektřinu, nejistotu dodávek a ztrátu konkurenceschopnosti. Moderní průmysl nestojí na levné práci, ale na stabilní, dostupné a předvídatelné energii. Firmy se dnes rozhodují podle toho, kde mají jistotu dlouhodobých dodávek. Země, které staví nové zdroje a modernizují sítě, si zajišťují pracovní místa a investice. Ty, které váhají, riskují přesun výroby jinam.
Pokud české firmy začnou prohrávat s konkurencí ze států, kde se moderní energetiky nebojí, nebude to vina trhu ani zahraničních vlivů. Bude to důsledek domácího odporu proti všemu, co má větší výkon než zahradní panel. Až továrny odejdou, pracovní místa zmizí a ekonomika zpomalí, těžko se to vysvětlí argumenty o zachráněném horizontu nebo klidu v krajině.
Odmítat větrné parky, větší solární instalace i nové jaderné zdroje a zároveň chtít elektromobily, tepelná čerpadla, digitalizaci a moderní průmysl je iluze. Energii si nelze „nějak dovézt“, až ji začneme postrádat. Pokud ji nevyrobíme doma, bude drahá, nejistá – nebo prostě nebude.
A pak už zbude jen poslední varianta. Svíčky jako národní energetická strategie. Zavřené továrny, lidé bez práce a tma v zásuvkách v zemi, která si myslela, že ekologii lze dělat bez zdrojů energie. Skutečná odpovědnost totiž neznamená říkat všemu ne, ale mít odvahu stavět, plánovat a nést následky rozhodnutí dřív, než o nich rozhodne realita.
