Češi berou elektřinu jako samozřejmost. Svítí se, topí, vyrábí, nabíjí – a málokdo si připouští, že by to jednou nemuselo fungovat. Jenže nová evropská energetická analýza ukazuje nepříjemnou realitu: Česká republika se v příštích letech může dostat do situace, kdy nebude mít dost elektřiny až desítky hodin ročně. Ne proto, že by selhal systém, ale proto, že jsme si dobrovolně zúžili počet zdrojů, na které se lze v krizových chvílích spolehnout.
Odborníci pracují s ukazatelem, který se jmenuje LOLE – tedy očekávaný počet hodin za rok, kdy výroba elektřiny nemusí stačit pokrýt poptávku. Bezpečná hodnota, se kterou pracuje evropská metodika, je zhruba šest až sedm hodin ročně. Česko se ale podle aktuálních propočtů může dostat na třináct až devatenáct hodin. To už není statistická drobnost, ale varování, že systém ztrácí rezervy.
Neznamená to, že bychom byli celé dny bez elektřiny. Znamená to ale, že v nejchladnějších zimních dnech nebo při extrémní spotřebě nebude v síti dost výkonu. A tehdy přichází na řadu omezení – nejprve pro velké průmyslové podniky, později i pro běžné odběratele. Ne blackout jako z filmu, ale řízené vypínání, drahé nouzové dovozy elektřiny a tlak na ceny.
Hlavní problém není v tom, že bychom vyráběli málo zelené energie. Problém je v tom, že odmítáme stabilní a flexibilní zdroje, které umí dodat výkon přesně ve chvíli, kdy je ho potřeba. Vítr nefouká vždy, slunce nesvítí v zimních večerech – a bez záložních kapacit se systém stává křehkým. Přesto se o plynových elektrárnách, velkých akumulacích nebo jiných přechodových řešeních často mluví spíš ideologicky než technicky.
Veřejná debata se navíc soustředí téměř výhradně na cenu elektřiny. Jenže levná elektřina, která není k dispozici, nemá žádnou hodnotu. Energetická bezpečnost není abstraktní pojem pro experty – je to základní infrastruktura státu, podobně jako silnice, voda nebo zdravotnictví. Pokud chybí výkon v síti, nepomůže ani sebelepší tarif.
Česko zatím těží z toho, že je propojeno se sousedními státy. Jenže stejnou transformací prochází celá Evropa. V krizových hodinách už nemusí být odkud dovážet. A právě to evropské analýzy říkají mezi řádky velmi jasně: spoléhat se jen na dovoz a dobré počasí je risk.
Otázka tedy nezní, jestli chceme čistou energetiku. Otázka zní, jestli chceme funkční energetiku. A jestli jsme ochotni připustit, že bez realistického mixu zdrojů – včetně těch, které dnes část veřejnosti odmítá – si koledujeme o situace, kdy se budeme ptát ne „kolik elektřina stojí“, ale „jestli vůbec bude“.
