V těchto dnech slaví padesát let Petr Zelenka (*27. února 1976), muž přezdívaný heparinový vrah, jehož případ patří k nejtemnějším kapitolám české kriminalistiky i zdravotnictví. Kulaté narozeniny tráví za zdmi věznice se zvýšenou ostrahou, kde si odpykává doživotní trest za sedm vražd a deset pokusů o vraždu pacientů v havlíčkobrodské nemocnici v roce 2006. Tehdy šlo o šok, který zasáhl nejen Vysočinu, ale celou republiku – představa, že zdravotník může vědomě zneužít lék určený k záchraně života, působila až mrazivě symbolicky. Heparin, běžně používaný k ředění krve, se podle závěrů soudů v jeho rukou stal nástrojem tichého zabíjení: vysoké dávky vyvolávaly masivní krvácení a kolaps organismu, často bez dramatických vnějších projevů.
Rozsudek doživotí padl v roce 2008 a následně jej potvrdily vyšší soudní instance včetně Ústavního soudu. Český právní systém umožňuje u doživotně odsouzených požádat o podmíněné propuštění nejdříve po třiceti letech výkonu trestu, v jeho případě se tak často zmiňuje rok 2038. Nejde však o nárok, ale o možnost, o níž rozhoduje soud a která je u tak závažných činů spojena s mimořádně přísným posuzováním. Doživotí tak není jen jedna věta v rozsudku, ale dlouhá realita přísného režimu, omezeného kontaktu s vnějším světem a každodenní rutiny, která se nemění s kalendářem ani s osobními milníky.
O jeho životě za mřížemi proniklo na veřejnost jen minimum informací. V minulosti se objevily zprávy o depresích, výrazném úbytku váhy i o tom, že si krátí čas luštěním křížovek nebo drobnými činnostmi, které vězeňský režim umožňuje, například péčí o malý záhon či pěstováním zeleniny. Právě tyto drobnosti mohou být v prostředí dlouhodobého trestu víc než koníčkem – spíš způsobem, jak strukturovat čas, který jinak splývá do nekonečné řady podobných dnů. U lidí odsouzených na doživotí bývá nejtvrdším trestem právě monotónnost: žádné velké zvraty, žádná jistá vyhlídka na změnu, jen pomalu plynoucí roky.
Jeho případ navíc od počátku provázely debaty o motivu. Pro část veřejnosti zůstávalo jednání těžko pochopitelné, pro jiné byl motiv klíčem k pochopení celé tragédie. Soudy dospěly k jednoznačnému závěru o vině, přesto se v mediálním prostoru čas od času objevovaly hlasy zpochybňující některé aspekty případu. Takové situace vytvářejí zvláštní napětí: vedle pravomocného rozsudku existuje i potřeba interpretace, vysvětlování a někdy i hledání alternativních příběhů. Pro samotného odsouzeného může být „boj o vlastní verzi událostí“ jedním z mála způsobů, jak si udržet pocit kontroly nad vlastním osudem.
Padesáté narozeniny jsou obvykle okamžikem bilancování – rodina, přátelé, oslavy, pohled zpět i dopředu. V případě člověka na doživotí má takové výročí jinou, chladnější podobu. Budoucnost je redukována na datum v zákoně, vzdálený horizont možného přezkumu trestu. Minulost je pevně uzavřena soudním verdiktem. A přítomnost? Ta se odehrává v režimu, kde každý den vypadá téměř stejně. Příběh heparinového vraha tak ani po dvaceti letech neztrácí svou mrazivost. Nejen kvůli samotným činům, ale i proto, že připomíná, jak křehká může být důvěra v prostředí, kde lidé očekávají pomoc a ochranu. Padesátiny za mřížemi nejsou oslavou, ale spíš dalším tichým mezníkem v příběhu, který zůstává varováním.
