Radnice v Pelhřimově se v posledních měsících opakovaně chlubí tím, že má jednu z nejlevnějších cen vodného a stočného v Česku. Od ledna cena dokonce klesla a město to prezentuje jako důkaz dobrého hospodaření a vstřícnosti vůči obyvatelům. Na první pohled to zní jako skvělá zpráva. Jenže právě tady začíná problém, o kterém se veřejně moc nemluví.
Cena vody totiž sama o sobě nevypovídá o tom, v jakém stavu je potrubí, čistírna odpadních vod ani celé vodohospodářské zařízení, které město vlastní. A právě tam se skrývá podstatná část reality. V roce 2024 město nenaplnilo plánované investice do vodohospodářské infrastruktury. Peníze, které byly vybrány od lidí ve vodném a stočném a měly jít na opravy, obnovu a modernizaci, nebyly v plné výši skutečně použity. Výsledkem bylo, že část těchto prostředků musela být vrácena – jinými slovy, vznikl stav, který by se dal laicky označit jako neoprávněný zisk.
Radnice dnes říká: díky tomu jsme mohli vodu zlevnit. Jenže to je jen polovina příběhu. Ta druhá, méně pohodlná, zní: neinvestovalo se dostatečně do budoucnosti.
Vodohospodářská infrastruktura není něco, co se „nějak udělá později“. Potrubí stárne, technologie se opotřebovávají a klíčovým bodem celého systému je čistírna odpadních vod (ČOV). Ta byla v minulosti rekonstruována s pomocí dotací, a právě tyto dotace jasně určují, jak dlouhá je její plánovaná doba obnovy. Jinými slovy – stát i Evropská unie přesně říkají: po určité době musíte zařízení znovu modernizovat, jinak přestane vyhovovat technickým i ekologickým požadavkům.
Jenže aby to bylo možné, musí si město dlouhodobě tvořit finanční rezervu. Ne jednorázově, ne „až se to bude hodit“, ale systematicky – právě z vodného a stočného. Pokud se rezervy netvoří a investice se odkládají, problém se pouze posouvá v čase. A čím déle se posouvá, tím bude dražší.
Další zásadní věc, která v oficiálních vyjádřeních radnice téměř nezaznívá, jsou nové evropské předpisy pro čištění městských odpadních vod. Ty přinesou mnohem přísnější nároky na technologie, energetickou náročnost i kvalitu vypouštěné vody. Pro města to znamená jediné: velké a nevyhnutelné investice do ČOV. Ne otázka „jestli“, ale „kdy a za kolik“.
Pokud se na tyto investice nezačne připravovat včas, dopadne to vždy stejně. Buď se voda skokově zdraží, nebo město nebude schopné splnit zákonné povinnosti. A obojí nakonec zaplatí obyvatelé.
Levná voda dnes tedy neznamená, že je vše v pořádku. Naopak – může to znamenat, že se odkládají nutné opravy, netvoří se rezervy a budoucí problémy se zametají pod koberec. Odpovědné vedení města by mělo lidem otevřeně říct: ano, voda je teď levnější, ale zároveň nás čekají náročné roky a musíme se na ně připravit.
To se ale zatím neděje. Místo pravdivého vysvětlení slyší veřejnost hlavně jednoduché sdělení o „nejlevnější vodě“. Jenže voda není rohlík. Když se dnes ušetří na její údržbě, zítra se to vrátí – a obvykle mnohem dráž.
