Antifosilní zákon je součástí programového prohlášení české koaliční vlády. Proto se toto téma opakovaně vrací na její jednání, a to zhruba vždy po šesti měsících. Zatím bez konečného výsledku.

Pokud bychom se pokusili vystopovat, kam příprava zákona dospěla, pak se dostaneme zhruba na konec letošního září. Tehdy se psalo o záměru ministerstva životního prostředí (MŽP) předložit jej v nové podobě znovu k projednání a schválení vládě. Diskuse se ovšem zatím netočí kolem jednotlivých paragrafů zákona, ale (teprve) kolem podpůrného dokumentu – analýzy, která má existenci a obsah zákona obhájit.

O čem by podle MŽP zákon měl být

Plný a správný název antifosilního zákona by měl být: Zákon o snižování závislosti České republiky na fosilních palivech. Cílem je tedy definovat postup, jak by Česká republika měla v budoucích desetiletích využití fosilních paliv snižovat, konkrétně do roku 2050.

Zákon je inspirován existencí podobného zákona v sedmi zemích Evropské unie (EU) a jeho přípravou v zemích dalších. Zarámován je celkovými cíli dlouhodobého snižování emisí skleníkových plynů v EU. Odtud přichází i obsažený závazek snížit tyto emise v České republice o 80 procent do roku 2050.

Zákon počítá s jednotlivými několikaletými časovými úseky (typicky 5 let), které by obsahovaly dílčí cíle pro dané období a cesty, jak jich dosáhnout. V závaznosti zákona pro budoucí vlády i zákonodárce je spatřován jeden z hlavních argumentů pro jeho zavedení, stejně jako je předmětem kritiky. Alespoň tolik lze dovodit z různých verzí tzv. Analýzy proveditelnosti legislativy v rámci snižování závislosti na fosilních palivech v podmínkách České republiky, komentářů v médiích apod.

Hlavní pro a proti

Argumentů pro zavedení tohoto zákona udává ministerstvo životního prostředí, které je jeho tvůrcem a předkladatelem, několik. Cení si v prvé řadě toho, že zákon je významnějším a silnějším nástrojem než vládní koncepce, byť obsahují podobné cíle (např. Aktualizovaná Státní energetická koncepce (ASEK), národní alokační plány apod.). Zákonné ukotvení by pak mělo lépe zaručit stabilitu prostředí a lepší podmínky pro investice a rozvoj energetických firem těch ostatních. A samozřejmě jde o dosažení hlavního cíle v podobě zmíněného snížení emisí včetně emisí skleníkových plynů, snížení dovozní závislosti, ochrany zdraví obyvatel atd., ale to se vlastně již více méně kryje se zmíněnými koncepcemi.

Naopak, některé argumenty ministerstva jsou současně předmětem kritiky oponentů z řad průmyslových podniků a sdružení a z řad zaměstnanců – odborů. Například záruka stability, kterou uvádí MŽP, se zdá být příliš optimistická, neboť vývoj v evropské i tuzemské energetice a regulaci byl v posledních létech velmi hektický a není důvodu, proč by se to mělo tak rychle změnit.

Celkově se dá říci, že ve směsi odmítavých postojů jsou zhruba dva směry. První klade otázku, proč další zákon, když řada vládních dokumentů, včetně zmíněných koncepcí, již dlouhodobé cíle obsahuje.

Druhý kritizuje nedostatek návodů, jak cíle dosáhnout. Proto nelze prakticky posoudit reálnost cíle, včetně splnění jedné z hlavních okrajových podmínek – zachování konkurenceschopnosti českého průmyslu i celé ekonomiky.

To jsou poměrně srozumitelné argumenty. Jestliže například ASEK ve svém Optimalizovaném scénáři vidí budoucnost využití jednotlivých primárních energetických zdrojů tak, jak je uvedeno v grafu č. 1, pak by podobnou informaci měl obsahovat i zákon. Pak by bylo lépe vidět, zda při snižování emisí počítá více s poklesem celkové spotřeby energie, nebo s náhradou fosilních paliv například jaderným palivem ve výrobě elektřiny, plynem v teplárenství apod.

Lze tedy odhadovat, že takové úpravy analýzy a samotného návrhu zákona mohou být jedním z požadavků, než půjdou znovu k vládnímu projednání.

Graf č. 1. Očekávaný vývoj struktury primárních energetických zdrojů v Optimalizovaném scénáři ASEK.

Jaké by měl zákon dopady?

Nejhlasitějším kritikem navrhovaného zákona je průmysl. Právem se obává, že zákon zbytečně zvýší cenu energií (má s tím své zkušenosti z programu podpory obnovitelných zdrojů energie), a chce jasný obraz o změnách, které ho mohou čekat. Nicméně průmysl již v mnohém pokročil v omezení emisí a úspoře energií. Umí pracovat v prostředí emisních povolenek, byť tento systém není v současné době plně funkční. Je to svým způsobem zkušený hráč.

Větší problém může vznikat u těžařů uhlí. Omezení těžby by v nepříznivém případě mohlo přijít dříve a měl by zde být tedy například nastíněn plán na podporu změn struktury průmyslu v daných regionech.

A možná ještě větší otázkou zůstává, zda to nakonec nebudou domácnosti, které to mohou mít ještě těžší. Na velké změny nejsou asi moc připraveny. Zatím čelily nárůstu cen energií určitým snižováním spotřeby, například zateplováním staveb, výměnou spotřebičů apod. V následujících létech by však stále měla pokračovat výrazná obměna způsobu vytápění, jak to lze vyvodit například z dalšího očekávaného poklesu využití uhlí k vytápění domácností podle odhadů ASEK, viz graf č. 2. To může znamenat potřebu ještě masivnější státní podpory než dosud. Proto je dobré se přimlouvat za to, aby analýzy dopadů antifosilního zákona věnovaly zvýšenou pozornost především těmto dvěma skupinám.

Graf č. 2. Očekávané trendy spotřeby uhlí v domácnostech očima Optimalizovaného scénáře ASEK.

Trochu politiky na konec

Pokud bychom se pokusili plést se do řemesla politickým komentátorům a politologům, asi není od věci poznamenat, že ministerstvo životního prostředí a ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) jsou v rukou různých politických stran a může zde panovat určitá rivalita. Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek může tu více, tu méně spojovat své jméno s energetickou koncepcí, národními alokačními plány, prolomením bílinských těžebních limitů, snahami o záchranu OKD apod. To ministr životního prostředí Richard Brabec to má těžší, i když jeho agenda není o nic méně významná než v případě MPO. To se může do určité míry promítat i do jednání o tomto zákoně.

Zdroj: iUHLI.cz