m micikova hospic pecePaní Miličková, již pět let jste vedoucí Domácí hospicové péče. Co všechno si může veřejnost představit pod tímto pojmem?
Posláním naší služby Domácí hospicová péče je pomoci lidem všech věkových kategorií, kteří bojují s těžkým nevyléčitelným onemocněním a umírajícím prožít poslední období svého života v prostředí, kde to znají, kde je jim dobře, kde jsou rádi. Je to prostředí jejich domova.

Konkrétně jde o pomoc s hygienou těžce nemocného a umírajícího, o pomoc při podávání stravy a tekutin. Pomáháme blízkým pečujícím s péčí o nemocného a umírajícího, provádíme polohování pacienta. Pečující osoby také zaučujeme, jak se správně o nemocného starat. V době nepřítomnosti blízkých vykonáváme dohled nad nemocným, jsme s ním. Zprostředkujeme, je-li zapotřebí a po domluvě, návštěvu lékaře, duchovního či psychologa. Pomáháme při vyřízení úředních záležitostí jako je např. příspěvek na péči. Nemocného i jeho blízkého pečujícího doprovázíme na jejich obtížné životní cestě. Nasloucháme jejich radostem i bolestem. Je-li to jejich přáním, jsme s nimi ve chvílích nejtěžších, při úmrtí. Jsme jejich „zázemím“. Po úmrtí tělo zemřelého umyjeme, oblékneme a pomůžeme se vším, co je třeba vykonat. Součástí naší služby je též doprovázení rodiny po úmrtí jejich blízkého, kdy pomáháme, je-li to přáním rodiny, překonávat bolestné období ztráty. Nasloucháme jejich bolesti, potřebám a „jsme“ s nimi. Pozůstalým pomáháme i s vyřízením důchodu vdovského, vdoveckého či sirotčího.

REKLAMA

Jaký je dosah vaší služby? Z jakých obcí a měst vás mohou případní zájemci o službu kontaktovat?
Působnost naší služby je v celém okrese Žďár nad Sázavou. Patří sem čtyři regiony: Žďársko, Novoměstsko, Bystřicko, Velkomeziříčsko. Naše pracovní doba je od 7.00 do 15.30 hodin, ale když je třeba, sloužíme i mimo tuto dobu, tedy nepřetržitě. Vyjíždíme za našimi nemocnými, umírajícími a jejich pečujícími kdykoliv, ve dne i v noci.

Mohou v domácím prostředí příbuzní pomoci člověku na konci jeho pozemské cesty, když se bojí mnohem více jeho odchodu než nemocný sám?
Ano, určitě. Rozhodně je více než těžké přihlížet, jak blízký člověk odchází, jak nemoc ukrajuje z jeho života poslední díl. Pokud ale v sobě pečující rodina nalezne touhu a sílu pokusit se zvládat vše, co nemoc přináší, je to to nejlepší, co pro umírajícího mohou příbuzní udělat.

Jaké jsou ohlasy rodinných příslušníků na vaši službu?
Být přítomen v rodině v tak intimní situaci jako je prožívání bolesti v čase blížící se smrti vytváří prostor, v němž se rodina dělí o vše bolestné, kdy přistoupí na to, že si nechá pomoci s péčí, ale zároveň nechá „cizího“ člověka vedle sebe, ukáže své slzy, bolest, svoji beznaděj. Mnozí pozůstalí nás kontaktují i po úmrtí svého blízkého, protože potřebují zavzpomínat, sdílet své pocity s těmi, kteří s nimi byli ve chvíli, kdy skončil jeho život. Mnohdy se stává, že pečující člen rodiny je v důsledku péče odtržen od vnějšího světa a nemá možnost udržovat sociální kontakty. Potom se pracovnice Domácí hospicové péče může stát jakýmsi důvěrníkem, který s blízkým pečujícím sdílí všechno, co s jeho nelehkým úkolem souvisí, podporuje ho a pomáhá mu překonat bolestné a zároveň přirozené období duševních zápasů, smutků a truchlení. Od rodinných příslušníků dostáváme velmi kladné zpětné odezvy na naši službu. Stáváme se, jak nám sdělují, zcela ojedinělým způsobem na jejich bolestné cestě „přítelem“, průvodcem i oporou.

Jako službu doprovodnou uvádíte i zapůjčení některých zdravotních a kompenzačních pomůcek. Co všechno půjčujete a za jaký poplatek?
Seznam zapůjčovaných kompenzačních pomůcek je široký, ceny se pohybují od 2,- do 10,- Kč za den. K dispozici máme seznam všech pomůcek i s jejich ceníkem. Jde např. o elektrická polohovací lůžka, toaletní křesla, antidekubitní matrace pasivní i aktivní s kompresorem, odsávačky a kyslíkové koncentrátory, antidekubitní programy a pomůcky k polohování pacienta a mnohé další. Je však třeba říci, že pomůcky zapůjčujeme pouze v souvislosti s naší službou, s poskytováním péče o nemocného.

Vidíte v čase bolesti, ať už těla nebo srdce, a v čase utrpení i nějaký dar?
Čas utrpení, „ostny“ těla či duše, nás ovlivňují a přetváří. Dějí se v nás velké věci. Tedy v tom dobrém vidíme jasněji, zřetelněji, začínáme „vidět srdcem.“ Stáváme se citlivějšími, vnímavějšími. Lépe rozlišujeme, nepodstatné věci už pro nás nemají takový význam jako dřív. Stáváme se soucitnými se vším živým. A pokornými. Vzroste schopnost všímat si více ostatních, zejména trpících, naslouchat, rozumět a milovat.
A nelze dost dobře sdělit utrpení člověka, který provází ke smrti svého trpícího milovaného! V naší službě jsme byli často svědky sblížení se celé rodiny u lůžka nemocného a umírajícího. Svědky odpuštění, lítosti, pokání, slov a projevů něhy, naslouchání, citlivosti… Často se ptáme, proč to neděláme běžně? Pozůstalí jsou naplnění hlubokým štěstím, že dokázali projít tím nejtěžším a nejbolestnějším obdobím, že mohli o nemocného pečovat a byli spolu doma. Jsou naplněni pokojem a mírem! Toto vše je přece ovocem času utrpení nebo ne?

Je něco, co byste vzkázala lidem, kteří pečují o blízkého člověka na konci jeho pozemské cesty?
Víte, nechci nic vzkazovat. Chtěla bych být s nimi. Chtěla bych je obejmout, podívat se jim do očí a říci jim: „Ten nejlepší pečující je ten blízký pečující o nemocného. A to jste Vy. Nebude to cesta jednoduchá… Promění vás to. Už nikdy nebudete jako předtím. Je to o lásce. A ta bolí. Ale dokážete to. Je to „to“ nejlepší, co můžete udělat pro svého blízkého. A vaše srdce zbohatne. A ponesete si tiché štěstí. Dokážete to!“


Vysočina plná novinek a aktuálních informací

REKLAMA