V bohatém výčtu děl mistrného vypravěče Petra Šabacha je možno naleznout spoustu zajímavých zpracování dobové nálady i reálií, které mapují zejména předrevoluční éru československého všedního života. Ale snad žádné z nich nevtrhlo mezi české diváky s takovou vervou jako filmově muzikálové zpracování povídky Šakalí léta z autorovy prvotiny Jak potopit Austrálii.

REKLAMA

Na tomto nekompromisním vpádu do širšího povědomí české divácké a čtenářské obce se značně podepsala první z řady budoucích osvědčených spoluprací autora předlohy Petra Šabacha, režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského. K tomuto týmu je pak třeba připočíst i nezaměnitelný autorský vklad skladatele a zpěváka Ivana Hlase, který svými písněmi pomohl k dnešnímu zlidovění tohoto legendárního muzikálu, jenž byl v roce 1993 při udílení prvních českých filmových cen Český lev oceněn hned čtyřmi soškami (nejlepší film, nejlepší režie, mužský herecký výkon v hlavní roli pro Josefa Abrháma a nejlepší hudba) a stal se tak nejoceňovanějším filmem toho roku.

Petr Šabach psal často o výjevech ze svého okolí či dětství, v Šakalích létech pocítíme tuto autentickou zkušenost obzvlášť intenzivně, jelikož nám autor dává nahlédnout do "svého" dejvického vyrůstání, v sevření této armádní čtvrti, kde byli takřka na každém rohu ubytováni vrchní představitelé armády a všemožní prorežimní aparátčíci, a kde sevřít svou drobnou svobodu do dlaně bylo tou dobou velmi nesnadné.

Právě díky těmto autorovým vlastním odžitým zkušenostem do nás pak s přirozenou samozřejmostí vchází příběh mladé dejvické party, uchycené v okouzlení svobody rokenrolu, jako i tíživosti zrady mezi nimi samotnými, zrady rodičovské i systémové, která jim pak tyto nové a bezbřehé obzory opět zatmí.

Na jevišti Horáckého divadla se nastudování dramatizace Miroslava Hanuše dostává právě v tzv. Československé sezóně nejen pro svůj věhlas, ale slovy režiséra Pavla Šimáka, který si tento titul vybral zejména proto, že je to muzikál s poselstvím.

„Bytostně cítím, že na některé věci nesmíme nikdy zapomenout a proto také zásadně nevěřím na tlustou čáru za minulostí“, dodává ještě Pavel Šimák k samotnému inscenačnímu záměru k uvedení této hry.

Pětadvacet let od prvního uvedení nenechá nikoho chladným toto velké vyprávění se skvělou hudbou a notoricky známými hity, pouze se posunulo soudobé všeobecné povědomí. A to jak od doby vzniku samotného filmu, tak od časů, ve kterých se tento příběh odehrává. Kromě precizních choreografií pod vedením věhlasného Pavla Strouhala a hudebního nastudování s živou kapelou pod vedením korepetitora Martina Veselého tak dostává divák režijně poctivý a důsledný instruktážní muzikál pro ty, co zapomněli a pro ty, co už nevědí.