Pondělí, 10 Březen 2008 09:17
aneb piliny v hlavě nejen opice Heleny. Na své dětství , myslím tím dětství útlé do doby, než se z dítěte stává revoltující puberťák – u nás doma se elegantně říkalo pubescent (což obsah slova nikterak nemění) – vzpomínám s láskou. Rodiče i prarodiče se mi maximálně věnovali, od čtení pohádek a pověstí, přes hry na princezny a prodavačky, výlety a společné dovolené. Měli jsme se rádi vespolek, občas padl nějaký výchovný záhlavec, ale musím přiznat, vždy zasloužený – neboť jsem nerada uklízela a někdy měla pusu pořádně proříznutou. Za pět minut o pohlavku nikdo nevěděl a byla zase pohoda.
Je fakt, že jednou jsem od táty dostala příložníkem na zadek – ale byla to akce tak výchovná, že na ni do smrti nezapomenu. Použila jsem slovo dosti nesalonní, jako reakci na pokyn, ať si jdu umýt ruce a obědvat. Táta to zaslechl a ptal se :“ slyšel jsem dobře, co´s to řekla?“ No a mne nenapadlo nic lepšího, než zalhat, že jsem to slovo říkala své pilinami vycpané opici Heleně . Jak znám tátu, to ostřejší slovo ho určitě nerozházelo, ale naštvala ho ta prvoplánová lež. Když jsem jí ještě drze zopakovala, popadl ten příložník, kterým zrovna něco rýsoval – a výprask byl na světě. Dodneška, když by mne napadlo lhát, si na to vzpomenu. Fakt – funguje to jako pavlovovský reflex. Nejsem žádný Mirek Dušín, ale když někdy zalžu, byť by to byla lež i tzv.milosrdná, hryže mne svědomí.
Asi vás napadá, proč Vás zahrnuji vzpomínkami na své dětství.
Inu, dnes jsem si přečetla rozhovor s paní ministryní Džamilou Stehlíkovou, která se domnívá, že pohlavkování dětí je prvním krokem k jejich týrání. Ba dokonce používá přirovnání s měkkými drogami, přes které se člověk dostane k tvrdým. Ohó. Nejlepším výchovným prostředkem je prý pochvala. Nevím, jak vychované bude takové rozjívené a uchválené dítě a jakou autoritu bude mít otec, který svému potomkovi uštědřil pohlavek a bude dle zákona sankcionován – tady paní ministryně ještě nemá zcela jasno, zda pokutou či jinak. Napadají mne práce veřejně prospěšné… „Brašule, pojď se podívat, jak táta zametá parkoviště před obchoďákem !“ A pan profesor – v roli selhajícího rodiče – udatně bojuje s koštětem…
Nechci to zlehčovat. Týraných dětí přibývá. Ale i týraných rodičů.
Jsem ráda, že už jsem stará. Mým dětem už pohlavkování nehrozí, leda nějaká ta facka od života a mým rodičům nehrozí nedůstojnost. A případná vnoučata mi, mé milé děti, raději půjčujte jenom pod dozorem zodpovědné osoby – co kdyby mi „ujela ruka“? (Nebo, že bych si místo na pohřebné začala šetřit na pokuty?)
10. března 2008, Pavla Matysová
ČTĚTE NOVÝ ČASOPIS EXPRESS
E.ON Rodinný fotbálek
Page in your language
Partnerské weby
